Legendární sportovec Jan Tománek: Nevzdávejte se a nebojte se snít!

Úspěšný český handicapovaný triatlonista, běžkař a cyklista Jan Tománek nebude chybět na prvním ročníku Zimních česko-rakouských her handicapované mládeže Emil Open. Účastníci si s ním budou moci i zaběžkovat, protože jej organizátoři přizvali jako ambasadora tohoto sportu. Ačkoliv je na invalidním vozíku, uběhl nejnáročnější běžecký závod, jenž čítá 90 kilometrů. Přinášíme vám s Honzou rozhovor.

Honzo, jste historicky prvním Čechem, který reprezentoval Česko na Světovém poháru v běžeckém lyžování handicapovaných. Řekněte mi, proč jste si vybral právě tento druh sportu?

Ještě před úrazem, který mě posadil na invalidní vozík, jsem s rodiči trávil několik týdnů v roce v bílé stopě a po úraze mi to zkrátka chybělo. Nejprve jsem se věnoval cyklistice, a protože se jedná o sezónní sport, přemýšlel jsem, jak nejlépe zefektivnit zimní přípravu. Náhodou jsem někde zahlédl fotku vozíčkáře na běžkách a můj zájem se na tuto činnost logicky zaměřil. Ve spolupráci se společností Jiner jsme sestrojili první českou sledge a dobrodružství mohlo začít. Světový pohár mě ale tolik neoslovil a začal jsem se věnovat vytrvalostním běhům. Začalo to několika účastmi na Jizerské 50 a mým dosavadním sportovním nej je dokončení Vasova běhu na 90 kilometrů.

Jste dvojnásobný mistr světa v 70.3 Ironmanu. Můžete nám přiblížit, co přesně to obnáší?

70.3 Ironman je označení pro takzvanou poloviční distanci v dlouhém triatlonu, což obnáší absolvování 1,9 kilometru plavání, 90 kilometrů cyklistiky a 21,1 kilometrů běhu. V mém případě plavání nemusím extra představovat. Cyklistickou část absolvuji na handbiku a závěrečný běh na takzvané běžecké formuli. To je v podstatě modifikace invalidního vozíku s hnací obručí.

S handicapem jste se nenarodil, v patnácti letech vás srazilo auto. Váš kamarád zemřel, vy jste na invalidním vozíku. V rozhovoru pro iDnes.cz jste uvedl, že se od té doby váš život dělí na dvě etapy. Dodal jste však, že dnes svůj handicap už nevnímáte. Jak se vám podařilo v sobě „překročit“ vnímání vašeho handicapu?

Velmi důležitou roli v mém životě sehrál sport. V první fázi po úrazu to pro mě byl jakýsi doplněk rehabilitace a psychoterapie. Později jsem se díky sportu začal realizovat v systematické sportovní činnosti. Najednou jsem si v hlavě už nekladl otázky typu proč já nebo jestli se můj stav zlepší. Můj život dostal úplně jiný směr a nyní o svém handicapu v podstatě nepřemýšlím. Žiji naplno a nemyslím si, že bych nějak strádal, spíše naopak.

Postupně jste rozšířil svoji sportovní specializaci, a to na vytrvalostní běžecké závody. Jak vypadá váš trénink? Přece jenom, musí to být pořádná fuška!

Upřímně řečeno si myslím, že běžecké lyžování je pravděpodobně jedním z nejnáročnějších sportů. Když se ohlédnu za sporty, které jsem v minulosti vyzkoušel nebo v kterých se realizuji dodnes, běžky jsou největší dřina. Proč? Když opominu faktor klimatických podmínek, s nimiž se je potřeba vyrovnat, tak je to bezesporu vlastní fyzická náročnost, protože na sledgi nemáte k dispozici žádné převody jako na kole, vše rvete soupaž a nemůžete jít do stromečku jako na běžných lyžích. Můj běžkařský trénink zpravidla představuje nespecifickou objemovou přípravu pro triatlon, který je mou favorizovanou činností. Během zimních měsíců vyrážím na zahraniční a domácí soustředění, kde kombinuji jedno a dvoufázové tréninky. Většinou je cílem nájezd objemových kilometrů, ale když se připravuji na nějakou zimní akci, pochopitelně jdu do intenzity a intervalů.

Zvládl jste tedy na sledgi (běžky pro vozíčkáře) dokončit ČEZ Jizerskou 50 a Vasaloppet 90. To je nejdelší a také nejnáročnější běžkařský závod na světě. Jaké máte nyní cíle?

Nyní jsem trošku opatrnější s plánováním zimního programu, protože epidemiologická situace není optimální, ale před několika dny jsem rezervoval několik tréninkových soustředění v Jizerských horách a rád bych absolvoval letošní ročník Jizerské 50. Paní zima nám zatím nepřeje, ale věřím, že brzy napadne a budu se moci připravovat ve stopě. V dlouhém, respektive středním triatlonu bych rád bojoval o třetí titul mistra světa a rád bych se přeorientoval na celou ironmanskou distanci, ve které jsem letos absolvoval svou premiéru.

V lednu nebudete chybět na prvním ročníku Zimních česko-rakouských her Emil Open, kde jste přijal roli ambasadora kategorie běžky. Jak se na tuto událost díváte? Budou si s vámi účastníci moci i zaběžkovat?

Především se na akci moc těším a velmi si vážím možnosti stát se ambasadorem. Myslím si, že podobné projekty jsou velmi důležité a pomáhají rozšiřovat členskou základnu jednotlivých sportů. Mám radost, že se do projektu mohu zapojit. Možnost společného běžkování je samozřejmostí. Budu se snažit motivovat a inspirovat, protože běžecké lyžování je nádherný sport, díky kterému si můžete užívat volnosti pohybu i v jinak relativně bariérovém prostředí zimních hor.

O vrcholovém sportu handicapovaných přednášíte také jako lektor na vysokých školách. Co nejčastěji mládež zajímá?

Neexistuje jednoznačná odpověď, protože každé publikum je jiné, i koncept jednotlivých přednášek se liší. Mimo vysokých škol se účastním i různých besed na základních školách, kde jde hlavně o to u posluchačů rozvíjet obecné povědomí o životě s handicapem a sportu. Děti si zaručeně získám, když jim dovolím usednout do mého handbiku nebo běžecké formule. S vysokoškolskými posluchači zpravidla záleží na konceptu přednášky a opravdu to nelze generalizovat.

Věnujete se též motivačním workshopům. Jak v praxi takové workshopy vypadají?

Nosným prvkem mých motivačních workshopů je vlastní linie mého života, který posluchačům přibližuji. V životě každého z nás je mnoho momentů, na které bychom nejraději zapomněli, ale i takové, které si chceme připomenout. Já jdu s vlastní kůží na trh a zmiňuji ony důležité mezníky, a to nejen to, co jsem prožíval po úraze, ale také hledání sebe sama, své realizace či naplnění. Nevěřím tomu, že nás inspirují momenty vítězství. Věřím spíše tomu, že inspirující je ta cesta a nevzdání se.

Co byste jako dnes úspěšný vrcholový sportovec s handicapem poradil těm, kteří mohou být v současné době v situaci, ve které jste byl vy, když vám bylo patnáct let?

Nevzdávejte se a nebojte se snít. Stanovte si cíl, za tím pak jděte!

To je dobrá ráda, řekla bych, že pro každého! Co děláte, když zrovna nesportujete a nepřednášíte?

Ještě před pár lety byste ze mě nedostali jinou odpověď než takovou, že jsem prakticky neustále v jednom kole, respektive v přípravách a na cestě za sportovními sny. Nyní už vím, že je potřeba i odpočívat a relaxovat. Moc mi to nejde, ale snažím se občas vypnout a vyrazit do přírody, protože pohled do zeleného mě skutečně nabíjí.